Můj autentický příběh ztroskotání výkonné superženy. Dnes si toho dne vážím a jsem za něj vděčná. Vím, že díky tvrdému dopadu na dno jsem měla možnost se probudit a začít žít. Email, který jsem po vlastním zhroucení psala byl posléze na žádost mého nejvyššího českého šéfa přeložen do němčiny a zaslán do nejvyšších hierarchických míst. A co přišlo potom? Pro mě v tu chvíli asi nejdůležitější věc – obrovská úleva. Dostala jsem podporu a pochopení, že jsem živá bytost a ne stroj. A hlavně to, že každý máme možnost říci NE a přiznat si, že už to nezvládáme.

Milí kamarádi, kolegové a šéfové.

                Ráda bych Vám shrnula posledních pár událostí v mém životě a vysvětlila Vám, proč jsem se rozhodla jít za svým srdcem.

               To, že jsou poslední měsíce v práci týkající se EI projektů velmi náročné, nebude asi pro nikoho novinkou. Stres, tlak a psychická nepohoda se již stala součástí mého pracovního dne. Dříve se mi dařilo tyto pocity ignorovat, filtrovat, nebo alespoň odsouvat a hledat si v mé pracovní době tu příjemnou část – to co bylo doposud mým motorem. Avšak situace se za poslední dobu začala rapidně zhoršovat. Stres, tlak a psychickou nepohodu již doprovázejí stavy úzkosti, strachu, bezmoci a selhání. Jelikož jsem často slýchávala – buď silná, ono to přejde – zaťala jsem tedy zuby a s ještě větším úsilím se hnala za výsledky. Tato dlouhodobější situace se však začala podepisovat nejen na mém psychickém zdraví, ale i na tom fyzickém. Sem tam to bylo smyslové přetížení, sem tam to byla chřipka, pak dlouhodobě ucpané dutiny a vyvrcholilo to mým ranním nedělním srdečním záchvatem – asi 4 hodiny zrychleného srdečního rytmu, které mě probudily ze spánku a neumožnily mi jiný pohyb než lezení po čtyřech, jinak jsem upadala do mdlob.

Pokud některý z těchto pocitů znáš i Ty, je čas si přiznat, že takto už to dál nejde! Zvu Tě na jednodenní workshop “Make my day!”

                Když se po několika hodinách srdce uklidnilo, připadala jsem si zase normální a rozhodla jsem se tedy jet splnit svůj úkol a vyrazila jsem ve státní svátek – den 100. výročí naší Republiky, na onu testovací jízdu. Cítila jsem se dobře, klidně a těšila se na návštěvu mé babičky v horách. Na benzínce jsem se občerstvila kávou a zbývalo mi asi půl hodiny do cíle. Poslední kilometry se déšť měnil na sníh, tak jsem výrazně zpomalila, jako auta přede mnou a za mnou. Zbývala mi poslední rovinka a kousek za horizontem, z lehkého kopce dolu, kde babička bydlí. Chtěla jsem si tedy již před horizontem začít ještě více zpomalovat, abych byla připravená na pohodové odbočení. Auto na letních pneumatikách šlo bohužel do smyku a já se bokem začala řítit na vozidlo přede mnou. Měla jsem jen dvě možnosti – nabourat auto přede mnou, nebo vjet do protisměru. Znovu jsem se tedy podívala, zda již neuvidím pod horizontem světla a poslala to tam. Naštěstí i po přejetí horizontu nic nejelo a já auto dostávala zpátky pod kontrolu a zařadila se zpět do svého pruhu. Poté po dalších bojích se mi podařilo úspěšně zastavit, ač to bylo až několik desítek metrů za babiččiným domem.

                Po vzpamatování se z toho, co se mi právě přihodilo a po poděkování Bohu, že jsem na živu, mi začaly docházet souvislosti. Podle mého, nic není náhoda a je jen otázka času, jak dlouho jsme schopní tato znamení, v dnešní době spěchu, ignorovat. Já už v tom mám alespoň pro dnešek jasno. Vím, že dlouhodobý stres mě zabíjí a ovlivňuji tím nejen sebe, ale i mé okolí. Jelikož život je krátký, poslechla jsem poprvé hlas svého srdce a rozhodla se začít tuto situaci řešit.

                Po včerejších a dnešních jednáních s mými šéfy, jsme došli k závěru, že přijmeme novou posilu do našeho týmu a EI projekty si rozdělíme. Já se budu věnovat projektu MQB a můj nový kolega H. Ch. se bude věnovat projektu MQB37W. Do konce týdne si také vezmu nějaký ten čas pro sebe a pokusím se načerpat nové síly na další pracovní týden.

                Děkuji Vám za pochopení a za čas, který jste věnovali těmto řádkům a doufám, že jsem Vám mohla upřímně alespoň trochu přiblížit mé aktuální pocity a možnou příčinu toho, proč jsem poslední dobou nebyla ve své kůži. Uvidím, co mi přinese zítřek.

S přáním krásného dne

Alena Pokorná